Turecko – Alanya

Přílet do turecké Antalye není ničím překvapující, letiště je moderní, podobné tomu pražskému, takže na cestujícího žádný šok nečeká. Dokonce ani papírové vízum není třeba vyplňovat, jen přibude nové razítko do pasu při kontrole. Přílet na konci října nám nepřinesl ani žádný teplotní šok, i když vyměnit podzimní bundy a kalhoty za tričko s kraťasy bylo vcelku příjemné. Cesta z Antalye do Alanye trvala malému autobusu asi 3 hodiny, i když je vzdálenost sotva přes 100 km. Na vině bylo jednak vysazování spolucestujících na hotelech, a také povinná “komerční přestávka” v půli cesty. Myslím, že by se všichni ospalí cestující bez přestávky v klidu obešli 🙂

Náš hotel Titan Select stojící v oblasti Konakli a pyšnící se pěti hvězdičkami, je ve skutečnosti spíše průměrnější tří hvězdičkové ubytovací zařízení plné Rusů a Němců. Každý pokoj má ale “minibar”, což je zřejmě známka nejvyššího luxusu, i když se jednalo pouze o ledničku ve skříni, kde byla k dispozici malá balená voda zdarma. Jinak vybavení běžné, postel, skříň, navíc křeslo asi na koukání na televizi a klimatizace, kupodivu zdarma. Kreativity při stlaní postele jsme se nedočkali. Ale abych jen nehanil, hotel byl celkově příjemný, čistý a uklizený, jídlo nijak nepřekvapilo, ale ani neurazí. Dobré byly některé dezertíky, většina z nich je namočená v jakémsi sladkém roztoku, ale místní lahůdka baklava byla jen sladká hmota bez výraznější chuti. Bohužel jsme nikde nepoznali, co je a co není součástí all inclusive, ale koktejly se rozhodně platí a nealko nápoje ne. U spousty věcí se člověk ale musí doptávat, nebo riskovat, že nebude mít čím zaplatit pokud jde jen na lehko bez peněženky. Po hlavní sezoně byl hotel i příjemně poloprázdný, což bylo také plus, dalo se třeba večer v klidu sednout u recepce a chytit Wi-Fi pochybných kvalit. Vzdálenost k pláži byla od hradby hotelu asi 100m, byla zde lehátka a dokonce i snack bar, takže pro majitele all inclusive, kteří neplánují dělat nic jiného než ležet určitě paráda. Pláž je oblázkovo-písčitá, ale prostě to není ten typicky jenmý písek, spíš hodně malé kamínky, takže na nohy není zas tak příjemný, ale zase se nenapráší úplně všude. Po celé délce pláže do moře vybíhají mola, to u našeho hotelu vypadalo poměrně neudržovaně a nestabilně, ale nejspíš ještě nějakou chvíli vydrží.

V celé oblasti Alanye (a pravděpodobně všude v turistických oblastech Turecka) jsou běžně akceptovaná Eura a americké Dollary, a to snad s větší oblibou než turecké Liry. K Lirám jsme se dostali spíše náhodou, ale sem tam se nakonec hodily, některé menší obchůdky stále přijímají jen je. Turecko, nebo alespoň oblast Alanye působí tak napůl evropsky a napůl jako země ze severu Afriky, třeba Maroko nebo Tunisko. Rozhodně je to země civilizovaná a relativně moderní, ale polorozpadlé stavby a bordel jsou také všudypřítomné, stejně tak jako pouliční obchodníci, kteří vás budou lákat ke koupi za každou cenu.

Neodolali jsme, a hned první večer jsme si půjčili malé Suzuki Jimny. Ceny za půjčení auta začínají kolem 30€ na den, což není zas tak moc, ale je to rozhodně méně než v hotelu. A i když Turecko není evropská země, náš řidičský průkaz k půjčení postačoval, nicméně ten světový jsem raději měl s sebou také. Autíčko z WOOW půčovny vypadalo jako super plážové fáro bez zadní části střechy, což je v létě určitě super, ale taky už mělo své nejlepší roky jistě za sebou. Bylo celé takové “gumové”, řazení bylo spíš o náhodě a brzdy byly nejspíš ze sýra, ale spolehlivě maličký vůz po chvíli zastavily. Místní předpisy nejsou nijak rozdílné od těch našich, až na to, že hodně často nejsou silnice nijak značené a můžete jen doufat, že jste na hlavní, když na té pravděpodobně vedlejší je zezadu vidět trojúhelník “dej přednost”. Většina semaforů odpočítává, jak dlouho ještě bude svítit zelená či červená. Jedná se o jednoduchý psychotest, kterým všichni místní zaručeně nemají šanci projít. Svítí zelená? jedeš! Svítí červená, ještě dlouho bude a nikdo se do křižovatky nehrne? jedeš! Omylem jsi na červenou zastavil, protože se z vedlejší silnice napojují auta, ale odpočet už ukazuje jen 30s? Nervozně popojížděj a jakmile se dostane na 20 sekund, nečekej a jeď! Jsi policista a chceš jít příkladem? takže na červenou samozřejmě jedeš…

Autíčko jsme si večer trochu vyzkoušeli, natankovali trochu benzínu, zjistili, jak dokáže přeskočit neznačený retardér a nechali ho na druhý den. To jsme vyrazili omrknout tu pravou Alanyi, městečko s hradem pyšnícím se na hoře vyčnívající do moře a s typickou Červenou věží. Zastavili jsme pod kopcem s hradem, nedaleko stanice lanové dráhy a cestu na hrad Ehmedek jsme si usnadnili lanovkou stojící několik desítek lir. Za ten výhled to ale určitě stálo, pěšky by se nám takové pohledy na město shora nemohly naskytnout a vypustili bychom duši. Z hradu zbyly převážně jen hradby rozeseté po celém kopci, ale pohled je to hezký a určitě stojí za návštěvu. Tam, kam vede lanovka, se neplatí žádné vstupné, ale dá se dojít i na úplný vrchol kopce, kde se bohužel musí již zaplatit a to jsme si nechali ujít. Shora jsme také viděli velký nápis ve stylu Hollywoodu na protějším kopci, hlásající I <3 Alanya, a rozhodli se k němu později dojet. Cestou dolů jsme již z dálky viděli Červenou věž, a tak jsme měli směr poměrně jasný. Zhruba v polovině kopce jsem navrhl přímější zkratku, která byla sice přímější, ale za to o poznání horší cesta vedoucí mezi rozpadlými domky po kamenech. Nicméně mapa ukazovala, že tudy cesta vede, a tak se šlo! Po chvíli lámání nohou jsme byli nad věží a po další chvilce už pod ní u přístavu. Místní prodejci všude nabízejí výlet na party lodi, ale vyjet 100 m od břehu a tam trsat na současné popové hity nás příliš nelákalo. Kopec jsme obešli zpět k jimnymu, našli v mapě cosi s názvem Alanya View Terraces a doufali, že ten obří nápis bude tam. Měl jsem při výběru cíle cesty trochu štěstí a opravdu jsme vystoupali do kopců těsně pod onen nápis, společně s krásným ale nezachytitelným rozhledem na město a moře. Porozhlédli jsme se a vyrazili dále, přes hotel, kde jsme udělali krátkou odpočinkovou pauzu na oběd.

Dále jsme pokračovali několik desítek kilometrů směrem k oblasti Manavgat. Nejprve jsme dojeli k přehradě Oymapinar, cesty byly neskutečně špatné, děravé, vyspravené náhodnými materiály a navíc ještě klikaté. Při příjezdu k přehradě se platí něco jako mýtné, poplatek za vjezd do oblasti činí 2 liry, takže asi 12 Kč. Podél cesty jsme zahlídli zachovalý viadukt a pokračovali dál. Poslední úsek byl hodně do kopce, až se z toho malé Suzuki začalo trochu zadýchávat a rozsvítila se mu kontrolka motoru. Nicméně jelo stále stejně jako dosud, zajímavější to bylo ale s benzínem, kterého už nezbývalo moc a Jáje bylo z představy utonutí hlady v tureckých horách značně nevolno. Po vystoupání k přehradě se ale naskytne suprový pohled na hráz a rozlehlou vodní plochu s posprejovaným torzem lodi za zády. Vyjeli jsme ještě o kousek výše se podívat pěkně z vrchu, ale cestou k výhledu se muselo trochu zariskovat a lézt po kamenech, a tak jsem si jej užil jen já. Cesta z kopce byla veselejší, vyrazili jsme směrem k Manavgat waterfall, neboli manavgatskému vodopádu. Podle mapy jsme dojeli až k místu, kde vodopád skutečně byl, ale na naší straně řeky nebylo zhola nic, za to na protějším břehu stál McDonald’s… Jája se obětovala a přebrodila kvůli hezčím fotkám řeku, já se věnoval focení jen ze břehu. Cestou jsme potkali několik stromů plných ovoce, a tak jsme si z výletu dovezli ještě pomeranč a granátové jablko (ty se prodávaly tou dobou úplně na každém rohu). Než jsme zamířili domů, projeli jsme Manavgatem k oblasti Side plné antických ruin. Jízda byla mírně stresující, jelikož jsme se dostali do centra města plného lidí, aut, skútrů a dokonce již svítila kontrolka benzínu, o které jsem se domníval, že nefunguje. Naštěstí jsme brzy dojeli k benzínce – místní systém funguje tak, že si řeknete, kolik čeho chcete natankovat, obsluha se ke stojanu přihlásí čipovou kartou, zadá potřebné údaje a vy si pak jdete akorát zaplatit a účet ukážete obsluze. Jazyková bariéra může být mírným problémem, ale odjeli jsme natankovaní. Antické ruiny byly Jájou označeny za “pouhé kameny”, mě se ale pohled na starou fontánu a divadlo líbil, většina míst je přístupná a může se mezi jednotlivými rozvalinami procházet. Když jsme místo opouštěli, byla už tma a my zamířili vyčerpaní dlouhým dnem zpět na hotel. Cestou nás potkala ještě nepříjemná objížďka v husté dopravě, ale přežili jsme vše, i když pruhy se na silnicích občas znenadání zužují. Při předání auta proběhla vizuální kontrola a my byli propuštěni, zmizeli jsme rychle, než někdo zjistí, že svítí kontrolka… ale zase jsme se poctivě vrátili odevzdat zapomenutý technický průkaz, který očividně nikomu nechyběl a auto už bylo tou dobou fuč.

 

Další den nám bohužel částečně propršel, a tak jsme prozkoumali jen hotel, fitness a blízké okolí. Narazili jsme na OBD Travel agency, sympatického chlapíka poskytujícího místní výlety, a tak jsme se hned podívali kam ještě vyrazit.

Využili jsme možnosti zajet si do nedaleké Sealanye na delfíní show (25€, z toho 23€ vstup), vyzvedl nás minibus, nabral ještě pár lidí a za chvíli jsme byli na místě. Delfinárium k mému překvapení ale neobsahovalo vůbec nic jiného, než tribuny pro nás a bazény pro delfíny, které nejsou před otevřením pár minut před vystoupením přístupné. Škoda, mohlo zde být alespoň pár akvárií nebo něčeho na pokoukání, než show začne. Samotné vystoupení trvalo asi 45 minut a účastnili se ho tři hlavní “trenéři” se svými lachtany a delfíny. Musím říci, že show byla poutavá a potlesk byl zasloužený. Je třeba počítat s tím, že i do publika dopadne spousta vody, obzvlášť, když delfíni schválně začnou cákat na první řady, nebo vystřelovat do lidí obří gymnastické míče. Dokonce bylo vybráno i pár “dobrovolníků” z publika, kteří nic netušíc chvíli tancovali a poté dostali sprchu!

Také jsme vyzkoušeli čtyřkolky, to nás vyzvedl o poznání starší minibus, zhruba tak starší o 30 let. Nejspíš zažil i horší časy, okna byla zamřížovaná, sedačky rozpárané a řidič měl zubů stejně jako ozubená kola v převodovce, takže zaokrouhleno na celá čísla: přesně jeden funkční. Nejvíce nás fascinovala řadící páka, kterou se pohybovalo spíše nahoru a dolů, končila kdesi skoro uprostřed autobusu a rozhodně nevypadala původně. Na místě jsme si mohli pořídit brýle proti prachu, trojcípý šátek, a povinně jsme vyfasovali síťku na vlasy a na ní helmu. Bez zubatého šátku jsme samozřejmě nemohli vyrazit. Jáje čtyřkolka nějak nejela podle jejích představ, a tak mi skončila za zády. Alespoň mohla natáčet jízdu, kousek po silnici se brzy změnil v kamenitou cestu plnou obřích louží, které jsme si nemohli nechat ujít. Byli jsme varováni, ať projíždíme pomalu, aby cestu přežila i elektronika motoru, ale nikdo nám již neřekl, že od motoru také stříká na nohy vařící voda :-). Zacákaní jsme byli pořádně, cestou jsme toho bohužel moc neviděli, kromě komerční přestávky u občerstvení. Jízda byla ale hodně záživná, mimo louží a zapeklitých míst jsme přebrodili i řeku a pěkně si to užili. Nohy jsme opláchli hadicí a šup zpátky…

Samozřejmě jsme vyzkoušeli i koupání v moři a bazénu. Moře bylo teplé tak akorát, bohužel se v průběhu týdne udělaly velké vlhy a nemohlo se plavat daleko, spíš pobývat u břehu, aby to člověka neodplavilo. Bazén byl za to až nepříjemně studený, ale i v noci jsme se odvážili do něj skočit. Možnosti výletění nám bohužel kazil občasný déšť, ale i tak se dalo okolí projít. Rozhodně nedoporučuji místní zmrzlinu, které byl za 5 lir (30 Kč) sice pořádný kopec, ale byla neskutečně gumová, takže se musela ukusovat a ani chutí moc nepřesvědčila.

Celkově byla ale oblast Konakli prostě hotelová, v docházkové vzdálenosti hlavně obchody a samé hotely, takže vyloženě na nějaké poznávání toto místo vhodné není, alespoň ne bez auta nebo většího rozpočtu na dopravu. Nějak se nám nepoštěstilo ani vyzkoušet dopravu dolmušemi, místními minibusy zastavujícími na znamení. Podél celého pobřeží se také táhne velká dvou až tříproudová silnice, což je pro dopravu super, ale v případě některých hotelů to znamená buď riskovat život při přecházení k moři, nebo dojít na nejbližší podchod/nadchod, kterých bylo celkem poskromnu.

Výběr ze všech fotografií najdete ZDE.