Srí Lanka – den 11: Až na vrchol Adam’s peak

Sen noci jedenácté… Makáme na Adam’s peak a pak celý den umíráme.

Směr Adam’s peak

Dnešní den nezačneme snídaní jako obvykle. Budík nám totiž zvoní 45 minut po půlnoci. Teple se oblékáme (takže mikina a dlouhé kalhoty), bereme batohy s vodou a snídaní v podobě sušenek a banánů a v jednu hodinu ráno nám u pokoje staví tuktuk, vyrážíme směr Adam’s peak, místně Srí Paadaya peak, do vesničky Dalhousie či Nallathaniya (v mapě se názvy liší). Řidič jménem Ragu je díky bohu příjemný, komunikativní a zvládá i anglicky na jakžtakž dobré úrovni. Dokonce nám i zavřel plátěné dveře tuktuku, protože je opravdu chladno a dovnitř běžně pěkně fičí. Cestou nám povídá co je kolem, ale jedeme v naprosté tmě, takže vidíme jen drobné náznaky. Až pojedeme zpět už to bude lepší. Uklidňuje nás slovy, že z této strany hory nejsou žádná nebezpečná zvířata, ale že z té druhé mohou být deer a small elephant. Jednoho krásného velkého jelena jsme potkali i během jízdy, Ragu se za ním i otočil aby ho osvítil předním světlem vozítka a my ho lépe viděli.
Jsme hodně rádi za tohoto vstřícného řidiče, poctivě nám vypráví a vysvětluje vše zajímavé na co se zeptáme. Když přijíždíme k začátku výšlapu, ukazuje kde bude spát, navádí kolemjdoucí turisty správným směrem a vysazuje nás pod Adams peakem. Ještě výměna telefonních čísel pro případ nouze a odjíždí si zdřímnout kousek zpět, vybaven cedulkou s mým jménem, abychom se pak našli, až pro nás v 8 ráno přijede pod kopec.

Na vrchol a zase zpátky

Výšlap zahajujeme zhruba kolem 2:30 ráno, Jája s čelovkou, já se světlem na kolo v ruce. Zpočátku jsme veselí a plní nadějí, že uvidíme nejkrásnější východ slunce našeho života. Klademe si zábavné otázky, jestli jsou malé schody počítány za polovinu nebo jestli se schody dolů od celkového počtu odečítají. Čas však běží neúprosně a nám zbývají necelé 3,5 hodiny k dosažení vrcholu a zdolání více než 5 200 schodů. Míjíme se s několika skupinkami, které jdou stejným směrem a chvílemi se zastavují u otevřených stánků, občas zase my okukujeme sochu Buddhy nebo pijeme. Je tradicí, že se při zahájení výšlapu zvoní na zvon – zvoníme každý jednou, protože jdeme poprvé. Od nočního mnicha dostáváme požehnání s provázkem na ruku a vzápětí obdržíme knihu darů. Dary nejsou pro nás, ale pro chrám, a do knihy se píše kolik dáme, tak obětujeme sto rupií – nejméně ze všech, ale mám podezření, že jsou tisícové částky jen tak předepsané, aby motivovaly. Sem tam se na cestě vyskytne náhodná překážka v podobě haldy štěrku nebo čerstvě vybetonovaných schodů v celé šířce. Je asi dobré zmínit, že ani jeden schod není stejný, jeden má na výšku pár centimetrů, další pak třeba 30. Ve spodní části se nachází i několik stánků s občerstvením a vše působí tak příjemně, když před sebou máme nějaké světlo na konci tunelu. Postupně stánky i Buddhovy modly pohasínají a z cesty se stává scéna postapokalyptického filmu. Pořád se kolem vyskytují různé stánky, ale už zavřené a ve tmě jsou hodně strašidelné, navíc stlučené z materiálů všech druhů, od vlnitých plechů, plastů, dřevěných latí a desek až k igelitovým plachtám. Kdo hrál hru Fallout, ví přesně o čem mluvím. Budova plná klečících soch s dráty místo rukou je pěkně strašidelná, naštěstí nejdeme sami a stále potkáváme stejné blázny jako jsme my.

Máme pocit, jako bychom už byli alespoň v půlce a cesta se začíná zvedat. Namísto pár schodů kombinovaných s relativně rovinatým chodníkem se značně potíme při zvedání nohou z jednoho schodu na druhý už pěknou chvíli v kuse… Všichni kolemjdoucí funí úplně stejně a koukáme po sobě, jestli trpí všichni podobně jako my dva. Občas se vyskytne nějaký kamzík, který jak rychle přibíhá, stejně rychle mizí v dáli na vrcholu, ale to je spíše výjimka. Jedna rychlá zastávka na banán a pokračujeme už o poznání pomaleji vzhůru. Potím se tak, že mi po zádech stékají potoky a triko je úplně promočené, batoh raději nechávám na straně, ať to není tak hrozné. Začíná mě trápit opět břicho, Jája pro změnu heká, že bude zvracet. Síly docházejí, ale podle mapy už jsme celkem blízko. Nevzdáváme se snadno, ale naše psychika už je nalomená, postupujeme pomalu a nejistě po pár schůdcích. Míjíme stále ty samé tváře, jednou jsme ve vedení my, jednou zase oni a pak odpočívají… O dalších 4826283 schodů později jsme si jistí, že to byl nejblbější nápad jaký jsme kdy měli a vrchol je ve tmě pořád vidět neskutečně daleko. Je nám oběma zle a navíc řidší vzduch výkonnosti nepřidá. Chvílemi máme pocit, že se škrábeme spíše na egyptskou pyramidu po obřích kamenných kvádrech. Přemýšlíme že to vzdáme, ale zatím neochotně stoupáme vzhůru. Ze spodu stále proudí další a další turisté a sdílí s námi utrpení. Už se nám z toho točí i hlavy, ale nahoře je vidět nějaké světýlko. Ukázalo se, že to je další falloutový příbytek s nabídkou čajů a občerstvení – jak sem ty věci natahali? Bez chuti k čemukoliv už za každý nepravidelný schod nadávám – poznámka ženy: tím nadáváním myslí to, jak jsem se škrábala do kopce se světlem v ruce a jeho baterka nebyla vůbec vidět, avšak jeho hlas šel dost jasně slyšet- do p*** další zas**** schody!… k tomu se přidává studený vítr a namísto pocení spíš mrzneme. Blikáme na sebe baterkami a doufáme, že už tam budeme… Konec stále v nedohlednu, další čerstvě vybetonované schody a povalená cedule k podlezení, upozorňující na chůzi vpravo – schody jsou tak příkré, že do této nadmořské výšky budovatelé natahali i železné traverzy a zábradlí a umístili je doprostřed schodiště. Začíná svítat a my stále nejsme na vrcholu… Na plošině plné dřevěných latí (a ty se sem dostaly jak?) Odhazujeme batohy, obalujeme se další vrstvou v podobě ručníku a šátku a vyhlížíme blížící se východ. Vidíme prvního živého tvora, něco mezi lasičkou a bobrem – poznámka ženy: podle mě to byla kuna.. poznámka muže: podle mě kuny nejsou velké jako větší kočka.., který se zvědavě blíží k batohům, naštěstí je stvoření plaché. Nějak nás přešla potřeba vidět východ slunce z úplného vrcholu, jsou to jen další schody, které budeme nenávidět cestou dolů. Kolemjdoucíjí nás motivují, že už zbývá jen kousek, a tak Jája vyráží jako první, já o chvíli později a nakonec to na vrchol zvládáme se zamotanými hlavami snad na minutu přesně. Mrzneme, koukáme na slunce v mracích a nějak nejsme odvaření, těšíme se akorát do postele, i když výhled je krásný. Chrám na vrcholu je zavřený, bohužel není hlavní sezóna a po pár fotkách začíná sestup, nyní už za světla. Na vrchol vyběhla i halekající skupina srílanských speciálních jednotek, která svým povzbuzujícím křikem byla slyšet na stovky schodů daleko.

Konečně je vidět po čem jsme to šli. Možná lepší nevědět… Cesta dolů je zhruba dvakrát rychlejší, i když stehna bolí stejně. Už je ale méně strašidelná. Mě trochu přestává bolet břicho, za to nás bolí hlavy, asi z nedostatku tekutin nebo změn nadmořské výšky. Moc jsme toho nevypili, jak nám bylo zle – poznámka ženy – kecá, já vypila dva litry… Cestou poznáváme známé milníky, proti nám jdou nosiči dřevěných latí a pytlů s pískem a cementem naloženými na hlavách a dolů docházíme těsně před osmou. Ragua nacházíme čilého kousek od místa, kde nás vysadil a můžeme domů.

Naučná cesta domů

Sdílný hinduista nám vysvětluje příběh jejich boha, namísto Buddhy má totiž na palubní desce sloního boha Ganeshe. Už sedíme a je nám lépe, i když já jsem dle Jáji hodně bledý až zelený. Zastavujeme u vodopádů, mnohem blíže než včera, u čajové plantáže i s dalším výkladem, tentokrát o pěstování stromků – ty rostou až 40 let, ale každých 6 let se řežou, aby vyrostly znovu a měly čerstvější lístky. Z červených listů se sbírá jen maličký výhonek, ze zelených i několik čerstvě vyrostlých lístků. Ženy sběračky mají prý 750 rupií za den (100 Kč) a nasbírají kolem 17 kg listů, které nosí na zádech v nůších. Ty nejlepší zvládnou až 22 kg a dostávají nějaký peníz navíc. Požadavku na 1000 rupií denně prý nebylo vyhověno. Plantáže jsou navíc státní a firmám je vláda na 50 let pronajímá. Zajímavé je, že čaj zde roste všude, bohužel i v těsné blízkosti silnice, takže se na lístky musí ze smradlavých autobusů neskutečně prášit a nanášet splodiny. Zastavujeme také u krásného jezera, do kterého se nedávno sesunulo 6 domů ze svahu. Také nám ukazuje starý křesťanský kostel obklopený plantážemi. 

I když je zde všude nepořádek, nejsou srílančané tak neekologičtí, jak se nám zdá. Všechna elektřina je vyrobena z obnovitelných zdrojů, 60 % z vody, asi 30 % solárně a zbytek má na svědomí vítr. Auta prý procházejí emisní kontrolou jednou ročně, i když dieselové motory zde určitě ekologické nebudou…
Za přednášku jsme hodně rádi, ale konečně jsme doma!

Desinfekce prázdných střev pomocí trochy Metaxy na mě měla neblahý účinek a jsem rád, že můžu mluvit a jsem schopný dojíst pozdní snídani – poznámka ženy – u snídaně slyším: Jáji? Asi jsem se opil..a tetelil se jak měsíček na hnoji. V jedenáct uleháme do postele a já se ve dvanáct budím s neskutečnými křečemi stehen – poznámka ženy – jako zdravotník jsem po rychlém probuzení jeho hekáním, nebyla schopna rozehnat co se právě s Péťou děje..jednou rukou se držel za břicho a jednou za stehno…no diagnostikuj to.. – doplnění iontů isodrinkem naštěstí pomáhá a můžeme dál spát. Odpoledne se vydáváme už jen do města, Jája loví její oblíbené boty pana domácího. Po zhruba hodině hledání nacházíme doporučený obchod, nedopatřením jsme hledali DSA shoes místo DSI. Lov je úspěšný, i když úlovky jsou dva a jiné než byly v plánu – poznámka ženy: s mojí obří hnátou jsem vděčná alespoň za tyhle, pan se udiveně koukal, když jsem mu sdělila, že chci pánské 44 pro sebe... Můžeme doplnit energii večeří – chicken kottu rotti, nasekanou palačinku se zeleninou a kuřetem, v turistické verzi “not spicy”. Dostáváme omáčku s tím, že si to máme udělat spicy jak chceme – poznámka ženy: díky Bohu, zase bych byla dojata a slzela.. Jídlo je naprosto skvělé a za dvě obří porce i se dvěma colami necháváme 620 rupií. Poslední nákup vody a ovoce na cestu a můžeme si jít odpočinout na pokoj.

Myslím, že nikdo ze čtenářů si nedokáže představit, jak strašně moc je 5200 poměrně vysokých schodů, z toho velká většina v kuse. Teda kromě těch, kteří už 5200 schodů vyšli…

Zítra ráno jedeme směr Ella, snad si ve vlaku najdeme nějaká místa.