Sardínie – výletíme od Cagliari až po Alghero, část 3 (Alghero)

Sardínie – výletíme od Cagliari až po Alghero, část 3 (Alghero)

Ranní deštík odstartoval sedmý den našeho odpočinkového putování Sardinií. Při balení věcí do auta nám trochu namokla záda a Jája si libovala, jak se nám to vše krásně do toho kufru (cestovního) vešlo sbalit – před odletem totiž skoro nešel zavřít. Já jen dodávám, že pravděpodobně pomohly ty 3 tašky krámů, které máme hozené vedle. Cílem cesty je rezidence Buganvillea (někde jako Bouganvillea) hned u hlavní pláže v Algheru. Na cestu se vydáváme kolem půl desáté a čeká nás zastávka v Castello della Fava. Jde o zříceninu hradu s přístupnou věží, nabízející hezký výhled na moře a okolní krajinu. Vstupné 3 € nepůsobí nijak přehnaně, ale zase tu toho k vidění tolik není. Záživný je zajisté výstup na věž, jelikož dřevěné schody na posledním mezipatře přecházejí v žebřík, a ten je zakončen v úzkém průlezu vyloženě uzpůsobenému pro milovníky klaustrofobie. Jája do průlezu strčila hlavu a bojácně zase raději slezla zpět dolů. Mě by bylo líto zaplaceného vstupného, tak jsem se dírou ve stropě odvážně procpal a poctivě z vyhlídky nafotil pohledy do všech směrů. Pod hradem se vlévá do moře řeka a na přilehlé pláži se tyčí starobylá kamenná věž, tak jsme si zastávku ještě prodloužili zde. Navigace nás do cíle vede směrem kolem Olbie, kde jsme shodou náhod měli k vidění označený ještě jeden hrádek zvaný Castello di Pedres. Zřícenina na kopci je hezká, ale ani věž přístupná není. Naštěstí je vše volně přístupné a platí se jen potem – ke zdolání čeká přibližně 183 schodů. Pro nás po výletu do kaňonu stále trochu komplikace, protože oba chodíme tak, že bychom si zasloužili modrou parkovací kartičku ZTP. Mimo hradu mne zaujal krásný výhled na olbijské letiště, neboť je z vrcholu vidět celý komplex včetně dlouhé přistávací dráhy. Na letadlo v pohybu jsem však čekal marně, sardinský vzdušný prostor byl čistý, jako by se zde prohnal Mr. Proper. Další zastávka je o 170 km dále – náš apartmán. Ještě, že jsme přijeli relativně brzo odpoledne. Paní na recepci totiž ovládala počítač poprvé v životě a na vydání klíče jsme čekali snad přes hodinu. Trochu jsem doufal, že nám neřekne, ať si pro něj přijdeme zítra. Rezidence Buganvillea je v podstatě takový apartmánový hotel, na dvoře je i bazén, ale vše vypadá po sezoně spíše připravené k zazimování. V apartmánu jsme nenašli v podstatě nic víc, než nádobí do kuchyně (ani utěrku ne), což nám trochu zkazilo dojem. V předchozích „domovech“ bylo přinejmenším základní vybavení sůl, pepř a olej. Oběd byl tedy takový méně chutný než obvykle, ale večerním nákupem jsme vše dohnali. V podvečer jsme zvládli projít historický kousek města, kde najednou za rohem proudí davy lidí a vše vypadá kouzelně. Zítra se podíváme podrobněji.

Zápis dne osmého bude stručný, rozlámaní z již třetí nepohodlné postele během týdne (jak si člověk zvykne na vlastní matraci…) jsme se dopoledne vyvalili na pláž před rezidencí. V 10 hodin jsme zde byli jen v plavkách bezesporu jediní, většina kolemjdoucích měla na sobě kabát nebo péřovou bundu. Jako vážně… Sice je ráno znát příchod podzimu, ale ke 25°C se teploty vzduchu šplhají rychle. Voda bude mít kolem dvaceti stupňů, takže vzpomínáme na Míšu ze Zlončic a její otužovací praktiky (tímto posíláme pozdrav). Koupali jsme se také jako jediní. Až kolem poledne se pláž mírně zaplnila a dalších pár odvážlivců se smočilo alespoň po pas.

Devátý den začal trochu rozmrzele. I přes otužování ve studené vodě je totiž Jáje pod prostěradlem s dekou zima, a tak se navlékla do mikiny a zabavila další prostěradlo z nevyužité postele v „obýváku“. Pod tíhou toho všeho se jí ale zřejmě nespí moc dobře, protože se celou noc otáčela jako vrtule, což budilo pro změnu mě. Vytápění tu sice nemají, ale nutno podotknout, že mně k tepelnému štěstí dostačují trenky a jedno prostěradlo místo peřiny. Na velký výlet jsme neměli úplně náladu, takže jsme udělali jen přesun na pláž 15 minut od nás – spiaggia del Lazzaretto. Scénář podobný jako včera, na pláži jsme jako druzí a ostatní se přidali až kolem poledne. I otužování proběhlo. S čím jsem se nedokázal pořádně sžít ani po týdnu, je řízení. Přitroublý výraz Fiatu už ignorujeme, a po jízdě v serpentinách (z kopce) musím uznat, že podvozek není marný – auto se nenaklání a zatáčka se dá projet i rychleji, než by se mohlo zdát u vyšší karoserie vhodné. Ale značky, rychlosti a přednosti, to mi hlava nebere. Třeba kde začíná a končí město doteď netuším, ale najednou navigace ukazuje povolených 90 km/h, cedule nikde žádná. Že jedu po hlavní většinou jen tak odtuším, žlutý kosočtverec jsem za týden viděl jen jednou, a jediné co dokáže napovědět, je čára na zemi s nápisem STOP vedoucí z vedlejší ulice. Většina čar je také dosti vybledlá. Naštěstí provoz většinou není nijak hustý, a když je, tak dav napoví jak se má jet. Z rychlostních omezení a zákazů si Ital rozhodně těžkou hlavu nedělá, mimo město omezení na 30 znamená nezpomaluj pod 70 (zřejmě odečítají od sta), zákaz předjíždění znamená předjeď všechny dokud můžeš, za chvíli to nepůjde. Na to, jak mají všichni auta obouchaná jsme ale nehodu neviděli žádnou. K řízení jsem hledal další informace a vše vystihuje tato věta: kdyby měli policisté pokutovat každý přestupek, byl by každý Ital do týdne bez řidičáku. Na jihu jsou dopravní předpisy brány spíše jako doporučení a to jak ze strany řidičů, tak i policie.

Dnešní večer jsem byl po dlouhém čekání konečně uspokojen. Našli jsme v historické části města gelaterii K2, která nabízela několik druhů zmrzliny bez laktózy, tak jsem okusil hned oříškovou a pistáciovou dohromady, zatímco Jája už druhý den prahla po kyselé limetě.

Poslední dny už jsou jen totálně odpočinkové. Vyrazili jsme ještě trochu do vnitrozemí na hrad Castello dei Doria, ale málokoho by napadlo, že se pod tímto názvem skrývají hrady dva. Jeden je zachovalý na pobřeží ve městě Castelsardo, druhý je asi 30 km jižně od něj, v podstatě jen zřícenina s jednou stěnou a nepřístupnou věží… Ač jsme se v autě mírně dohadovali o směru jízdy, já s navigací jsme byli neoblomní a trvali jsme na svém. Dorazili jsme pod kopec s rozpadlým hrádkem, vyšplhali se s autem uličkami úzkými přesně na šířku vozu a podivovali se, kde že to měly být ty schody vedoucí k hradu. Brána se vstupným nám úplně nechyběla, ale její absence vyvolávala jen další pochybnosti. Svůj omyl jsme brzy odhalili, ale i tak byla zřícenina poměrně fotogenická a zbytečná cesta to nebyla. Směrem ke správnému hradu jsme zastavili i u vodopádu, který byl bohužel vyschlý a hůře přístupný. Další zastávka byl zkamenělý les Foresta pietrificata di CARRUCANA a Martis, ani zde to bohužel nebylo žádné terno. Několik zkamenělin v podobě dutých kamenů na louce, poblíž jakási dřevěná konstrukce bez zjevného významu, vše vypadající značně opuštěně, nedokončeně a bez jediného popisku o co se má jednat. Pokračování cesty o kilometr dále nás zavedlo k polorozpadlému kostelíku Chiesa di san Pantaleo. Ruina je určitě již dávno opuštěná a občas jsem se bál, aby nám nespadl nějaký stropní kámen ze zbylé klenby na hlavu, ale za prozkoumání stojí. Přístupná je i věžička s kamennými schody, které výše přecházejí v soustavu 3 žebříků. Pod těmi však naše odvaha končí a převládá láska k životu. Stále na cestě do Castelsarda jsme si udělali malou asi kilometrovou odbočku na obdobný kostelík Chiesa romanica San Nicola di Silanis. Na Sardinii jsou cesty, respektive silnice hodně zvláštní – jedete po asfaltu a ten z ničeho nic přechází na prašnou „polňačku“ jako by to bylo samozřejmé. Navigace bere všechny cesty za rovnocenné a kam byste v ČR nezajeli, tady to mají jako normální cestu k památce nebo třeba domů. Takže ke kostelíku odbočka z hlavní, chvíli asfalt a za pár dalších metrů offroad challenge pro truck trial. Musím uznat, že podél cesty byla nějaká cedule s nápisem „divieto … něco“ a mé chabé znalosti italštiny mi napověděly, že se jedná o zákaz, ale čeho a proč, to jsme netušili. Nutno dodat, že „divieto di sosta“ znamená podle překladače nepřestávej. Takže Fiatík si trochu zahrabal, poskákal a my v něm s vykulenýma očima jakbysmet. V jednu chvíli se uprostřed cesty vyskytl nějaký pramen, kupodivu označený značkou, který bylo nutno objet po kraji vozovky blízko srázu, což při jízdě z prudkého kopce proběhlo tak rychle, že Jája ani nestihla zpanikařit. Samotný kostelík byla další typická ruina, hezký na pár fotek a mohlo se pokračovat… O 200 m dále už byl zase asfalt a normální (ač velmi úzká) cesta. V Castelsardo jsme zaparkovali kousek pod „správným“ Castello dei Doria. Z hradu je krásný výhled na přístav a městečko pod ním, uvnitř je k vidění několik bitevních nástrojů ale hlavně (pro nás) nezajímavá výstava asi 150 slaměných výtvorů od obalu na demižón až k mísám všech druhů a tvarů. Za 5 € na osobu nám to úplně nestálo… Také už jsme opět trpěli hlady, ale špagety za 400 Kč jsou fakt moc, takže krátký hladomor cestou domů. Cestou na večerní zmrzlinu se mi dokonce podařilo najít na zemi sbírku barevných papírků v hodnotě asi 450 Kč, tak jsme získali malý příspěvek na zítřejší pizza večeři.

Další den jen pláž a moře, a večerní pizza. Kvůli té jsme moc neobědvali, takže než jsme došli na místo, už jsme byli oba nevrlí. Zakotvili jsme v jedné z mála otevřených restaurací Ristorante Pizzeria San Giovanni. Jáje moc nezlepšilo náladu ani capuccino bez kafe, bylo celé nějaké vodnaté. Naštěstí pizza se povedla, ale ananas na ní Jáje odmítli přidat. Buď pán vůbec nerozuměl, nebo zde Hawai prostě neuznávají jako jídlo.

Dvanáctý den se nám mírně pokazilo počasí. Relativně větrno, teplota jen kolem 20 stupňů a mírně zatažené nebe koupání úplně nepřály. Zajeli jsme tedy asi půl hodiny za Alghero k Neptunově jeskyni. Původní plán byl spíše se jen podívat po okolí, k návštěvě je totiž prý potřeba rezervace přes on-line formulář, kterou jsme neměli. Z vyhlídky Belvedere Foradada je hezký výhled na solitérní skálu v moři, zajímavě omílanou vlnami, ale pár minut zde stačí. Zkusili jsme se tedy zařadit do fronty na lístky do Grotta di Nettuno a světě div se, žádná rezervace třeba nebyla, jen platný Covid pass. 14 € na osobu není málo, ale jsme rádi že jsme se sem podívali. Cestou dolů podél skal vede asi 650 schodů, což je úchvatná podívaná. Když jsme sešli až k ústí do jeskyně, zrovna zde připlouvala loďka s dalšími turisty. Ve vlnách jsme ani nevěřili, že by dokázali zakotvit, natož aby po úzkém pohyblivém můstku dokázala hrstka pasažérů bezpečně přeběhnout na souš, ale kupodivu vše dobře dopadlo. Při pohledu na kymácející se loď Jája jen suše prohlásila, že byl vážně dobrý nápad jít po schodech, a že by pytlík na zvracení touhle dobou jinak už asi přetékal. Jeskyně je krásná, plná krápníků kam jen oko dohlédne a vše je patřičně nasvětleno. Dokonce i průvodkyně střídala italštinu s angličtinou, takže jsme něco z informací pochytili. Prohlídka trvá sotva půl hodiny, ale určitě se jedná o místo, které je dobré vidět. Cesta nahoru samozřejmě namáhavější, ale než jet lodí, to by Jája i dvojnásobek schodů zdolala. V brzkém odpoledni se i vyčasilo, tak jsme se chtěli trochu svlažit. Na cestě k pláži se nám poštěstilo zažít již třetí nezaviněnou autonehodu za rok, i když tato bez následků (snad). Pán v obytném autě před námi se prostě rozhodl, že bude couvat. Koho by napadlo, že si nechtěl jen lépe najet ke vjezdu na parkoviště, ale asi chtěl vycouvat celou cestu zpět. V rychlosti jsem stihl jen zatroubit a už nás nabral. Fiat naštěstí bez známek zranění, kromě trochu pochroumané RZ. Každopádně se vyplňují má slova z prvních dní, že připojištění se bude hodit. Vítr vyhnal z domovů spousty kite surfařů, tak jsme se chvíli pokochali jejich umem, ale ani jsme do vody nezabrouzdali.

Třináctý a poslední čtrnáctý den jsme se uvelebili jen na pláži, tentokrát směrem dále od centra města, kde se nám po předchozí večerní procházce zalíbilo. Jáju nadměrně pobavila myšlenka na odražení černocha nabízejícího prsteny tím, že si je bude chtít vyzkoušet všechny jeden po druhém. Večer jsme napěchovali kufr a ráno v 5 vstávačka a hurá na letiště. Půjčené auto jsme ještě odpoledne trochu nablýskali, otřeli slané mapy ze sedaček a vyklepali písek z koberečků. Najít místo k zaparkování u půjčovny nebyl problém, ale za to (avizovanou) schránku na klíče jsme neodhalili. Trochu zoufalí jsme oběhli budku s kanceláří kolem dokola asi pětkrát, načež nám nezbylo než trochu vylomit dveře a klíčky prohodit dovnitř vzniklou škvírkou. Zhruba o 300 m dále, hned po vstupu do terminálu letiště, jsme zmerčili zavřenou roletu s logem Locauto a vedle schránku… V 6 ráno nás rozhodil už jen úředník u odbavovací přepážky, který slečnu před námi přinutil přečíst si covidové pokyny na A4 a pak jí vykázal kvůli nevyhovující roušce. Když nakázal nevkládat kufr na pás, ale nejprve si přečíst pokyny, chtěl jsem mu vysvětlit, že můj hadrově vypadající respirátor je normy FFP2, ale pánovi šlo vážně jen o to, abychom si celý papír prostě přečetli. Zbytek cesty naprosto bez problémů, první let dokonce přistál s předstihem, takže pro druhé odbavení kufru byl dostatek času, čímž byl eliminován poslední pro mne stresující faktor zpáteční cesty. Přílet jsme měli sice slunečný, ale 20 minut čekání na autobus nás utvrdilo v tom, že v Čechách je již podzim v plné parádě.

Foto z našich cest najdete na Instagramu @ttimetotravel.

Líbí se? Sdílejte s přáteli!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.