Maroko – Agadir

Koncem srpna 2016 jsem zamířil na last minute dovolenou do Maroka, konkrétně do města Agadir a rozhodně jsem nelitoval.

Ačkoliv jsou v Marockém království v současné době oficiální jazyky arabština a berberština, francouzština je vidět a slyšet na každém rohu. Král je zde velmi oblíbený, ale své paláce má dobře střežené četnými hlídkami. Populace je z většiny islámského vyznání, ale jako turista se nemáte vůbec čeho obávat – sice jde o mírný kulturní šok, ale místní jsou i na evropanky v bikinách a kraťáskách zvyklí, jen docela okatě očumují.

Agadir

Po příletu na letiště Al-Massira, kde na vás nečeká téměř nic kromě širé pláně a poloprázdného příletového terminálu, budete přinuceni vyplnit turistické vízum. Nezapomeňte si tedy do letadla vzít propisku. Je to povolené, i když je špičatá a nebezpečnější než opalovací krém, který s sebou ve větším množství mít nesmíte… Po vyzvednutí zavazadel si vás ihned odchytí místní nosiči zavazadel, kteří chytře vykřikují jména cestovních kanceláří, takže navodí dojem, že patří k místnímu delegátnímu týmu. Nepatří, a budou za odnos očekávat bakšiš, tedy spropitné. Jenže nejspíš ještě nebudete mít vyměněné místní peníze, takže pozor na nepříjemné situace a zavazadla si raději odneste sami.

Cesta na hotel probíhala autobusem cestovní společnosti. Pokud cestujete na vlastní pěst, stojí u letiště taxíky. Ty oranžové jsou městské, ty co jsou jiných barev, nejspíš bílé, pak meziměstské. Ceny za taxi jsou více než příznivé, cca 3km stály asi 12 dirhamů (30 Kč), v noci jsou pak ceny mírně vyšší. Základním předpokladem je ale donucení řidiče, aby zapnul taxametr – někteří to dělají neradi, ale pokud jedete bez něj, vždy zaplatíte i násobně víc! Místní měnu je asi nelepší vybrat z bankomatu a s rozumem, směna zpět na eura může být problematická a berou zpět jen papírové dirhamy. Ne všechny bankomaty mají ale stejný kurz, náš přímo v hotelu byl znatelně nevýhodný a nabízel jen malé částky.

Hotelový komplex Les Omayades (trois étoiles = ***) mile překvapil. Recepční byli schopni komunikovat v angličtině i francouzštině, pokoj adekvátní velikosti s koupelnou, a navíc s vlastní terasou. Sice se paní uklízečka vyžívala v sundavání povlaků z polštářů a neobtěžovala se dávat nové, ale ke konci pobytu nám z 8 polštářků dva na spaní stále zbývaly. Komplex je poměrně rozsáhlý, budovy jsou vesměs nízké a terasovitě stavěné v kopci. Nejedná se o žádný megahotel, který by hyzdil pobřeží, je spíše nenápadný a zapadá do rázu města. Výhodou je umístění hned vedle jednoho z královských paláců, který je neustále střežený, takže i v ulicích kolem hotelu je velmi bezpečno. Jídlo místní kuchyně však lépe vypadá než chutná. Většina byla jak se říká nemastná, neslaná, ideálně chutnající po rybě. Image kuchyně vylepšovalo ovoce a snídaňové čtverhranné “lívanečky” čerstvě připravované z nějakého speciálního těsta a se sladkým sirupem. Rozhodně nezapomeňte ochutnat “tažin”, pokrm připravovaný v pánvi s kuželovitou pokličkou, většinou ze zeleniny a ryb.

Město Agadir je celkově velmi rozlehlé a na pěší prozkoumávání je dobré si nechat několik dní. Po “nedávném” zemětřesení je město relativně nově vybudované, a tak zde není moc historických památek. Pevnost na krásně osvětleném kopci za městem vypadá na první pohled přístupně pěšky, ale taxík nebo bus je určitě lepší volba. Bohužel ani ta neunikla zemětřesení, a tak zůstaly spíš jen hradby, které byly i tak opraveny. Výhled je ale hezký, pokud zrovna není typický mlžný opar. Vallée des oiseaux – Údolí ptáků – je místní obdoba zoologické zahrady. Některá zvířata vypadají celkem zuboženě, ale na místní poměry je údolí celkem udržované. Nedaleko se na pobřeží točí největší ruské kolo v Africe. Výhled je hezký hlavně v noci, v okolí se nachází pár kolotočových atrakcí, včetně povinných autíček. V přilehlých uličkách se prodává spousta místních výrobků, rozhodně si nenechte ujít ovocné šťávy a zelený drink z čerstvé cukrové třtiny – tolik cukru najednou do sebe už nikdy nedostanete. Kolem pobřeží a královských paláců je rozhodně bezpečno, více do vnitrozemí je to údajně prý již trochu horší, ale o život jsme nepřišli. Hlavní tržiště zvané Souk s tisíci stánků a obchodníků je zážitek samo o sobě, prodává se zde naprosto vše od koření přes ovoce, živé slepice, až k elektronice a lednicím. Typicky pro turisty mají zajímavé ceny, co u jednoho usmlouváte ze 100 na 50 má stánek vedle s cenovkou za 20, takže rozhodně není dobré nakupovat hned u prvního obchodníka. Kousek od tohoto místa je obdoba autobusového nádraží. Pokud chcete mít jistotu jízdního řádu, relativního komfortu a že dojedete, zvolte společnost CTM. V ostatních případech můžete jet v podstatě čímkoliv, například cesta do Marakeše tak může trvat 5 hodin místo 3, a to jen pro to, že řidič vyvolává po městě zda se někdo nechce přidat na výpravu (a lidé se opravdu zničeho nic přidají a vyrazí na výlet).

Co si rozhodně nenechte ujít je adrenalinový zážitek na čtyřkolkách. Nabízejí je téměř všichni místní prodejci zážitků. My byli dovezeni několik kilometrů za město a měli jsme soukromého “průvodce” pro dva lidi, jízda byla přiměřená amatérským řidičům, kteří se ale chtějí pobavit. Doprovod na nás celou cestu koukal jestli jedeme v pořádku. Projeli jsme pláně, vylezli na stromy, viděli berberskou vesnici s mešitou a ochutnali mátový čaj u místní rodiny. Zážitek byl opravdu skvělý, nenucený, jen oblečení v prašném prostředí dostalo pořádně zabrat. Nakonec nás proudem vzduchu ofoukli, ale na bílé triko zapomeňte. Stejní prodejci většinou nabízejí i plážové zážitky jako parasailing, banán atd, včetně vodních skútrů. Tomu jsme také neodolali. Na skútru jsme dostali povinné vesty, “vymezené” území na širém moři, instrukce abychom nepřejeli plavce a všechny z dáli hlídal dozor, který se celkem hodil když jsme skončili ve vodě asi po dvou minutách jízdy. Oproti evropským destinacím jsou ceny velmi příznivé, a hlavně se vždy nechá smlouvat!

Marrakech / Marakeš, kupodivu ne hlavní město Maroka, byl výlet trochu hektický. Na vlastní pěst zajištěné autobusové spojení směrem do Marakeše bylo potěšením. Jízdenky koupené den předem, abychom vyrazili v ranních hodinách, najednou měly být na autobus odjíždějící později. Když jsme vykomunikovali co se nám nelíbí, prodejce lístky roztrhal, vzal nás k jinému autobusu, půjčil si jiné jízdenky a ty nám vrazil do ruky s tím ať si nastoupíme. Mohli jsme tedy jen doufat, že vůbec jedeme do správného města. Jak jsem psal o něco výš, odjezd byl celkem tragický, naplnit autobus pokřikováním na náhodné kolemjdoucí se řidiči stejně nepovedlo, ale po hodině (celkem stresující, jelikož jsme netušili jestli se někdy vůbec pojede) nakonec z města vyjel. Zhruba v polovině cesty byla “čůrací” přestávka. Autobus zastavil ve vesničce uprostřed hor a lidé najednou začali vystupovat. Asi běžný postup, pro neznalé celkem sázka do loterie, jestli se stihnou vrátit zpět. Všichni brali pauzu jako samozřejmost, do autobusu naběhli prodejci vody a občerstvení a my doufali, že se ještě bude pokračovat dál a není to konečná. Po příjezdu do Marakeše si cestující zhruba každých 100 metrů diktovali, kdy by chtěli zastavit, a řidič jim samozřejmě vždy vyhověl, takže plánovaný příjezd do centra se protáhl o další hodinu. Na marakešském autobusovém nádraží jsme raději zakoupili o něco dražší lístky na autobus CTM, který vypadal v porovnání s tím naším úplně luxusně, bohužel odjezd byl z jiného místa, ale taxikáři údajně ví odkud. Podnebí je ve městě znatelně teplejší a vnitrozemské, vše bylo mnohem sušší, za to my zpocenější. Památky k vidění jsou asi volbou každého individuálně, my se zastavili u nejstarší mešity, několika “obyčejnějších” mešit, cestou jsme prošli přes hezky udržovaný park se spoustou záchranného stínu, ke královskému paláci, který byl bohužel nedostupný. Některé památky také na mapě vypadaly obří, a ve výsledku jsme je přešli, ani jsme netušili jak. Zajímavé jsou i stavební úpravy, uličky podle mapy vůbec nesouhlasily, když jsme uviděli probouraný dům a novou cestu skrz něj, pochopili jsme proč. I v těch nejužších uličkách mezi domy ale potkáte místní na skútrech a mopedech. Taxikář se na adresu odjezdu autobusu tvářil poměrně nechápavě, ale někam se rozjel a skončili jsme správně. Cesta “domů” byla rozhodně pohodlnější a po horské dálnici. Podle odstavných pruhů plných stojících aut dávají prudká stoupání a klesání vozovému parku maročanů řádně zabrat.

Velmi známými jsou dva i oblouky na pláži Legzira. Ty jsme ještě stihli vidět, ale asi měsíc po naší návštěvě se jeden z nich zhroutil a tak Maroko přišlo o jednu z významných památek. Cesta k nim byla obsypána turisty a nepříjemnými kameny, takže boty rozhodně s sebou. Po několika set kilometrové cestě jsme měli ještě zastávku na malé Sahaře – části začínající pouště a u nejvýznamnější marocké přehrady s krásným výhledem.

Můj celkový dojem z této země byl velmi dobrý, na kulturní rozdíly si musí člověk chvíli zvykat, hlavně na neustálé smlouvání a obchodování, ale ceny pro Čecha velmi přijatelné. Lidé ale byli přátelští, nebo přinejmenším ne nepřátelští. Něco jako čistota se v případě takové země asi nedá moc hodnotit (mimo hotelu, ten byl OK) a nevyhnula se mi ani střevní potíž, ale s tím se tak trochu počítá.