Srí Lanka – dny 17 a 18: Poslední den v ráji a jedeme za želvičkami

Den 17

Definitivně poslední válecí den na pláži byl opět krásný. U snídaně jsme potkali český pár, který zde svou cestovatelskou dovolenou teprve začíná a my jsme rádi, že jsme si to nejlepší nechali na konec… Mužský člen je prý meteorolog a vysvětlil nám, že většina aplikací používá stejný americký nepřesný model předpovědí, evropský je prý lepší a samozřejmě je třeba zohlednit při zkoumání jak bude i řadu dalších okolností – není to jen tak „kouknu a vidím“. Asi proto nám pršelo kde nemělo a naopak… Předali jsme pár našich zkušeností z vnitrozemí a popřáli šťastnou cestu dále, sami jsme se vyrazili ještě trochu opálit. Jáju jsem lehce přiutopil ve vlnách, až se z toho šla raději usušit na břeh za zvuku vulgární ostravštiny. Na oběd jsme vyrazili do doporučené zapadlé restaurace Dewmini roti shop. Je napůl turistická, ale uchovává si své vlastní kouzlo a na menu je popsán příběh a nelehký život majitelů. Majitelka je velmi příjemná a všechny hosty objímá a vyzvídá jestli se jim zde líbí. Jája okusila nejlepší peanut butter milkshake na světě – byl to prý přímo orgastický zážitek, já si dal raději jen čaj, ale i ten byl čirou náhodou s mlékem, tak jsem ho Jáje také přenechal a svou objednávku napravil. K obědu zkoušíme další verzi Kottu a moc nám chutná. Já odvážné zvolil pálivou variantu a omáčka k tomu mě zbavila schopnosti dýchat. Když se mé životní funkce po prvotním šoku vrátily k normálu, přišel jsem jí na chuť. K tomu ještě sladká Roti s arašídovým máslem a čokoládou jako zákusek a byli jsme uspokojení na celé odpoledne za nějakých 1500 rupií, cca 200 Kč.
Jája se po obědě vydala na konec pláže k Parrot islandu na lov mušlí, přičemž se stala obětí skákajících krabů a místo mušlí našla akorát krabí krunýř. Já zatím okolí alespoň nafotil, ale slunce pálí neúprosně a raději jsme se ještě na chvíli skryli.
Večer si Jája vybrala už druhou čerstvou rybu v našem oblíbeném W&D restaurantu a nechala si ji pěkně ugrilovat. Prý je skvělá, lepší než včerejší butterfish, a dokonce byla s věrnostní slevou – stejně tak si „rybář“ už moc dobře pamatuje, že u mě se svými úlovky neuspěje – poznámka ženy: Pietro ryby nerad víte? To já vděčím svým rodičům za to, že jsem jim přišla na chuť a ukázali mi co je dobré, máma je umí nejlíp na český způsob :-). K jídlu s očima se raději ani nepřibližuji.
Večer pomalu končí a my cítíme nepříjemný tlak na hrudi, ráno se nám rozhodně pryč chtít nebude.
Mirissa nám hodně přirostla k srdcím a i přes to, že je to tu hodně turistické a vypadá to tu takhle také jen díky turistům a jejich penězům, nejsou místní lidé zhýčkaní jako v Elle. Dokonce i ti opuštění psi (kteří jsou opravdu úplně všude po celé Srí Lance a nejraději spí uprostřed silnice) vypadají šťastnější a na pláži si sem tam i hrají.

Den 18

Ráno jsme se pobalili, po snídani se vřele rozloučili s paními domácími, dostali láhev vody na cestu a vyrazili hledat bus směr Kosgoda. Prý tam jezdí všechny směr Colombo a třetí projíždějící byl ten správný. Zvláštní je, že jsme měli normální místa, normálního řidiče, hudba hrála normálně nahlas a Jáje bylo normálně špatně. Ke konci cesty jí začalo být už normálně hodně moc špatně, až vypadala, že to z ní opravdu vyletí. Na poslední chvíli zastavujeme na místě a po rychlém výsadku se jí stav rapidně zlepšil.

Kosgoda určitě na první pohled nebude naším novým oblíbeným místem. Navíc jsme dojeli asi v 11 hodin, takže na ubytování je ještě brzy.
První tuktuk nás bere do želví „farmy“ zabývající se návratem želv do volné přírody.
Vstup 500 rupií není nic hrozného a zážitek zase krásný. Naše očekávání jsou samozřejmě už tak nízká, že nás nemůže nic negativně překvapit, ale návštěva byla super.
Zprvu jsme lehce rozpačití, pan průvodce nám ukazuje jaké želvy v přírodě jsou a 4 ze 6 prezentovaných druhů prý uvidíme. Stojí mezi kopečky písku, což jak se Jája mylně domnívala, nejsou želví hrobečky, ale zahrabané snůšky vajec. Nějaká nefunkční vajíčka tvaru pingpongového míčku jsme dostali i do rukou a náhle nás průvodce volá do písku k sobě. Jeden ze vzdálenějších kopečků druhý muž rozhrabal a v písku se to hemží maličkými želvičkami. Mám trochu podezření, že je to zas jen turistická atrakce a želvičky tu mají v písku dopředu nachystané, ale budiž. Jája dostala jednu z nich do ruky a donesla ji až do nádrže s vodou plné obdobně malých stvoření. Želvička se ihned aktivně zapojila mezi ostatní malé plavce a po chvilce bychom jí ani nenašli. Chvíli mrňata otravujeme našima rukama a samozřejmě se s nimi musíme řádně vyfotit. Ty které mají vidět pupík jsou čerstvé, ostatní už jsou v nádrži 2-3 dny a třetí den jim dovolená končí cestou do moře. Další nádrže jsou plné větších želv, ty tu zůstávají i několik let, aby nakladly vejce a hlavně získaly odolnost. Malá miminka jsou totiž oblíbenou potravou různých ptáků i dravých ryb, a míra přežití je minimální. Jestli jsme to správně pochopili, tak lidé vajíčka i jedí, a každý příspěvek znamená šanci na vykoupení víc těchto vajec… Některé zde žijící želvy jsou i zraněné nebo mají deformace krunýře a podle vážnosti se buď po zotavení vrátí do moře, nebo zde už dožijí svůj nešťastně zakončený život. Pan průvodce byl vtipálek a ukázal nám i neviditelnou želvu, jakou svět neviděl, haha. Mimo vstupného se také nebojí si říci o další příspěvek, jelikož jsou soukromá společnost a starat se o tolik želvátek asi nebude úplně snadné – už jen je nakrmit…
Další je zastávka na jídlo – první „local restaurant“ nabízí burgery a hranolky za ceny jako u nás, tím si nás řidič nezískal. Druhá restaurace byla tak local, až nám z toho šla hlava kolem. Namísto mytí talíře igelitová fólie a curry pálilo, že jsem měl slzy na krajíčku i já. Jája se nepoučila ze svých chyb a opět celý talíř smíchala, takže před pálením ztratila možnost úniku. Kumarovi z Kandy také vděčíme za školu jezení rukama, jinak by to tady nešlo.
V ubytování Leatherback beach villa jsme trochu předčasně, a hlavně úplně jediní. Pokojík maličký, ale na přespání stačí. Vila je hezká, relativně nová a má super posezení na zahradě. Komáry se to tu v celé oblasti jen hemží a náš repelent je účinný tak z 50 %. Procházka po pláži odhalila, že jsme jediní běloši široko daleko, jelikož se zde nekoupe v moři vůbec nikdo. Pláž je díky slunci o trochu hezčí než v Trincomalee, ale turistický ruch tu neznají, takže ani čistá moc není. Zato jsme viděli jámu v písku a kolem spoustu malých čárek, jako by z ní želvičky ploutvemi prchaly do moře – že bychom se večer taky vydali na průzkum? Pan správce domu nám domluvil někoho, kdo nás k želvičkám kolem západu slunce vezme. Také se na pláži vyskytuje spousta vyplavených krabů a prázdných krunýřů, živých mlžů a krabů poustevníků. Na koupání to ale nevypadá a ani jednoho z nás to zde do vody netáhne. Zlatá Mirissa. Cestou k vile jsem si všiml asi půlmetrového varana u cesty.

Odpoledne jdeme omrknout co je to tu za město, a budu se opakovat, ale zlatá Mirissa. Celé je to tu takové hodně přírodní a živelné, lidi vypadají, že turistu neviděli jak je rok dlouhý a kde nic tu nic. Zkoušíme spice garden – další ájurvédskou zahradu bylinek, tentokrát je výklad hodně zrychlený, dostali jsme čaj a na mé noze průvodce zkouší zázračný krém na holení. Zasedáme v prezentační chatrči a posloucháme co jaký krém dělá. Holicí krém měl už dost času působit a my samozřejmě nedůvěřiví překvapivě sledujeme, jak mi mizí kolečko chlupů na noze – pokožka hladká jako dětská prdýlka! Jelikož nás nic nebolí, zkouší na nás alespoň směs santálového dřeva a aloe, kupodivu nám to asi trochu zklidnilo rozpálené obličeje a zmizel lesklý povlak potu. Následně nabídli, že nám ukáží zkrácenou masáž a to už nám bez vstupného přijde hodně podezřelé. Nebyl by to první podobný trik typu „tohle jsem ti poskytl i když jsi to vůbec nechtěl a teď to nejde vzít zpět takže zaplať“. Ale ukázka prý zdarma, můžeme jim dát „příspěvek“ nebo si koupit něco v obchůdku nebo pak jít na kompletní masáž. Asi v místní lidi nemám příliš důvěry, ale když nás položili na stoly a otočili mi hlavu ke zdi, kde jsem neviděl na batoh, byl jsem rád, že aspoň peněženku a telefon mám stále u sebe… Byla to pro mě úplně první masážní premiéra a na službu zdarma to nebylo zas tak špatné, vlastně chvílemi celkem i příjemné, jen si na mě chudák chlapík musel o chlupy sedřít ruce – poznámka ženy: bylo to nespravedlivé! Pietro měl na sobě 4 mužské ruce a já jen dvě!
Dáváme příspěvek necelých 100 rupií a jdeme povinně do krámku, kokosový olej tu mají desetkrát dražší než máme vystavený ke koupi ve vile, tak raději mizíme. Široko daleko není kromě želv už nic zajímavého. Přidal se k nám na cestě jakýsi přiopilý podivín, naštěstí nás ani neokradl ani nezmrzačil, a nám se ho po cestě podařilo šikovně předat německým turistům – poznámka ženy: slyším za zády Pietra jak mi postichu říká: kdyby mě ten chlápek bodl, tak utíkej! Když jsme je potkali podruhé, tvrdili, že už je nenávratně po něm, asi mají nějakou praxi ve zbavování se nepohodlných. Najít další restauraci na večeři nám zabralo celkem dost času. Hledání bylo sice úspěšné, ale toho místního stylu už na nás bylo celkem dost. U stolu se nám snaží vnutit do přízně nějaký válečný veterán a moc nechápe, že nejsme ani Němci, ani Rusové. Jídlo dobré, ale připadali jsme si zde hodně nepatřičně.
Čekáme na odvoz za želvičkami a zjišťujeme, že tu jsou asi jen dva tuktukáři – jeden co nás přivezl a druhý, kterého celý den odmítáme a odstrkujeme, pro nás právě přijel. Taky jsou tu zřejmě samí tataři, protože nás zavezl do té samé farmy, kde jsme byli odpoledne, ať se podíváme na líhnutí želviček tu – na pláži je prý malá pravděpodobnost něco vidět. Vysvětlili jsme, že tohle už máme za sebou a jedem rozčarovaní zpátky. Ještě jsme omrkli západ slunce a vyrušili spoustu putujících poustevníků v ulitách na pláži a zavítali jsme na naší terasu. Projít se po pláži s baterkou mezi 9 a 10 hodinou zvládneme nejspíš teda i sami…
Pan správce odjel domů a my máme celé obří stavení sami pro sebe, včetně hodně hlučné cvrlikající a všelijak strašidelně znějící zahrady.

V průběhu psaní proběhl už i online check-in do zítřejšího letadla, tak máme svá místa vybraná a jistá. Těšíme se domů!