Srí Lanka – den 8: Trincomalee a pláže v Uppuveli

Tak den osmý nám přinesl jen zklamání.
Ráno jsme se probudili v krásném prostředí Green Garden resort, snídaně konečně v místním stylu a při tom můžeme sledovat zahrádku majitele domu plnou bonsají i vzrostlých stromů. První sousto smaženého závitku je trochu bez chuti, možná lehce pálí. Druhé sousto obsahovalo podstatně víc ukrytého chilli, na které už narazila i Jája a opravdu slzí. Statečně ale závitek dojedla, možná tomu napomohl i stálý dozor hostitelů, dávají si záležet na tom, jestli nám chutná. Když si Jája chtěla od pálení trochu ulevit přiloženou smaženou cibulkou, nastal u dozorců trochu rozruch, my zbystřili a v misce zpozorovali i nenápadná semínka papriček.. takže cibulka zůstala jen pro mě. Navíc jsme měli i palačinky a podobné neškodné placky, k tomu tedy džem a čaj s mlékem – ten raději vynechávám já.

Všichni jsou zde vážně hrozně milí, rádi jsme jim napsali i vzkaz na okno a nechali nějaké drobné navíc. Pan domácí nás zavezl až na zastávku autobusu a můžeme vyrazit vstříc Trincomalee a jedněm z nejhezčích pláží.

Autobus měl do evropských standardů stále daleko, ale byl relativně nový. Součástí výbavy Jet Line Expressu byla bohužel i mocná repro soustava osazená po celém autobuse, včetně dvou reproduktorů nad našimi hlavami. Na obrazovkách vpředu běží ještě před odjezdem nějaký koncert místní kapely a my se modlíme, aby to celou cestu tak neřvalo. Startujeme, jedeme, šílená hudba utichá a my jsme spokojení. Naneštěstí jen průvodčí upravoval záznam koncertu, abychom jej mohli shlédnout celý od začátku, takže za 2 minuty mizí nápis No signal a začíná indické kvílení se super dunivými basy. Jediná volná místa byla na úplné zádi, o které všichni víme, že poněkud houpe… Na srílanských cestách autobusy nehoupou, ale nadhazují ze sedaček… Polovinu cesty jsme strávili ve vzduchu, což Jáje samozřejmě nemohlo udělat dobře. Nejprve rozesmátý obličej se mění postupně v protáhlý a ke konci cesty je v pohotovosti i blicí pytlík KLM. Express byl docela rychlý, takže cesta netrvala ani 2 hodiny a před 12 jsme na autobusovém nádraží v Trincomalee. Nedaleko je holandská pevnost, tak se jdeme podívat. Cestou se nám nabízí i tuktuk a chlapík nám rovnou cpe své ubytování… Nevrlí z cesty ho ale odmítáme a jdeme si po svých. Po několika minutách nás dojíždí další chlapík, strašně se směje a říká, že je dobře že jsme tamtomu nenaletěli. Umí taky pár slov česky a prý u něj Češi zrovna bydlí. Jája se z něj za břicho popadá a tak mu dáváme šanci, že nás zadarmo odveze tuktukem na pevnost a potom nám ukáže své tři guesthousy, ať si vybereme…

Chrám v pevnosti jsme prošli, vypadá zhruba jako všechny ostatní, ale je hodně barevný. Cestou jsme potkali spoustu jelenů a srn, jednoho jsme nakrmili i buddhistickou sladkou kaší, kterou u chrámu rozdávali.
Zase začíná pršet a my jsme u prvního ubytování směr Uppuveli – je krásné a nové, ale za 40 dollarů na noc nic pro nás. Druhé je o poznání horší a levnější, ale nakonec jsme skončili až v tom posledním. Ve srovnání s tím, kde jsme se probudili byl náš souhlas dost velkou chybou, ale jde o to tu jen přespat a máme teplou vodu. Trincomalee je v podstatě spojené s Uppuveli, kde by měla být ta krásná pláž, ale kvůli dešťům je zde všude jeden velký rybník, některé ubytování mají podlahy i celé zahrady pod vodou a my jsme celkem rádi, že nás na cestě dělí od světa jen obří louže. Stále trochu rozčarovaní se jdeme podívat i v dešti k vodě a na tu krásu co nás čeká. Nic hezkého nás ale nečeká. Pláž je zaprasená, plná bordelu a chaluh z moře, a taky všech možných vyplavenin, od pytlů přes pneumatiky a pet láhve až k mrtvým rybičkám. Holt není sezóna, tak se krása nekoná. Smočili jsme si alespoň nohy a našli cestou pár mušliček. Moře je divně bahnité a po chvíli nám dochází proč – vlévá se tu do něj řeka, která s sebou při dešti nese všechno co do ní vteče. Všude pobíhají divocí psi…
Zkoušíme to alespoň na druhou stranu do města, ale ani tady to není lepší. Cestou na oběd se nás už zase ujal nějaký pes. Tentokrát se ho i Jája ráda vzdá, jenže on s námi ušel velký kus cesty a motal se nebezpečně pod nohy. K psovi se přidal i nějaký místní podivín. Nevíme co chtěl, ale asi deset minut seděl i u vedlejšího stolu než nám donesli jídlo a nebezpečně pomrkával na Jáju. V Trincomalee jsme objevili další barvami přeplněný chrám a trhy. Víc než něčím zajímavým se to tu hemží dalšími psy, hodinkami a plastovými cetkami. U stánku s kokosy si jeden kupujeme. Postarší pán nám do něj udělal špinavými nůžkami díru na pití a zalezl do vedlejšího stánku pro brčko. Žertem jsem prohlásil, že ho tam teď určitě profouknul, a ono fakt! Jáji noční můry se naplnily a dostali jsme nechutné špinavé použité brčko – poznámka ženy: před cestou na Srí Lanku jsem nám chtěla koupit kovové brčko přesně pro tyto případy, ale chytrolín, co s ním sdílím lóže se na mě díval, jako bych se dočista zbláznila. Je pravda, že nám 2x brčko vytáhli na pití z originálního sáčku, ale tohle se Pietrovi bohužel nevyvedlo. Cestou zpět jsme našli aspoň stánek s „Hoppers“, takovou sladkou palačinkou s kokosovým mlékem.
Zkusili jsme to ještě jednou k pláži, ale cestou od města bylo akorát víc bordelu… Místní začali tahat lodě z vody a děti si mezi nimi hrály s dělobuchy. Pro nás celkem divné prostředí a raději mizíme z pláže zas raději k hlavní silnici. K večeři opět curry, Jáju v této restauraci vyvedla z míry akorát toaleta s výhledem na hvězdné nebe. Kokos už bez brčka jsme si chtěli na pokoji alespoň otevřít, ať ho sníme. Bez nástrojů byla asi jediná možnost jak se do něj dostat rána o zem. První Jájin hod byl nečekaně odražen do stropu, ale můj náhodný postřeh obložení zachránil. Na další jsme lépe připravení a při čtvrtém hodu skořápka povolila. Švýcarskému noži a našim choutkám vnitřek pak už neměl šanci odolat.

Oba jsme se shodli, že je to tu hodně divné, až nepříjemné… To se nám zatím v žádném jiném městě nestalo, a rádi odsud prchneme zas rychle pryč. Jen už by to chtělo pobýt někde trochu déle a bez deště, abychom si mohli vyprat zatuchlé věci.