Srí Lanka – den 7: Sloni a zase sloni

Sedmý den na cestě začínám věřit v Buddhu, a taky máme asi nejlepší zážitek v životě, tolik slonů z blízka jsme nikdy neviděli!

Stále v Sigiryii

De začal vcelku všedně, snídaní standardního typu – ovoce, vajíčko a toust s džemem, obohacené o rotti palačinky s kokosem a medem. Mňam! Konečně přestalo pršet a venku je dusno takové, že to co bylo doteď suché pod střechou stejně provlhlo skrz na skrz.

Domlouváme se s majitelem ubytování na safari výletu a doufáme, že to za ty peníze (6 500 rupií za džíp) bude aspoň trochu stát. Prý možná sežene další lidi a budeme to mít levnější. Odjezd až 13:30, tak dopoledne musíme vymyslet co dělat.

Nejprve jsme prošli své možnosti na další pokračování cest. S předpovědí to nevypadá nijak slavně až do konce týdne, takže plánovaná zastávka na plážích Uppuveli a Nilaveli se zdá zbytečná, ale nakonec jsme si řekli že to zkusíme, třeba budeme mít štěstí.

Pak jsme se vydali směrem do divočiny za naším ubytováním s názvem Friends Lodge, nově prý Sanaya. Nacházejí se zde rozbahněná malá políčka, nejspíš na pěstování rýže, ale jsou zatím prázdná. Včera zde byl jen jeden velký rybník, tak konečně vidíme jak vypadá zemědělská krajina. Prošli jsme kolem opravdového rybníka – asi zásobárna vody pro pole, ale cesta nikam nevede. Po včerejším zjištění, že zde v okolí jsou krokodýli, máme trochu strach a do dalších cest se nepouštíme, i když se zde opět v tůni někdo rochní a něco tam dělá.
Došli jsme do vesničky, a musím říci, že je až nepříjemně turistická a je to na ní hodně vidět. Čekal jsem pár domečků, ale hlavní silnice je lemovaná jen restauracemi a ubytovnami a pálivé místní jídlo aby zde člověk pohledal, za to chicken nuggets v menu jsou. Náhodou jsme ve vesnici narazili na domorodce se slonem. Udělali jsme si s ním pár fotek, při tom nás slon listy v chobotu pěkně ošlehal na nohách a hned zase šustily domorodci prsty ať dáme peníz… Nedali! Po návratu k našemu ubytování, kde jsme pokoj vyklidili pro úklid a batohy nechali v předsíni, se zatím nic nezměnilo a pokoj je stále naštěstí k použití, čistých záchodů není nikdy dost. Preventivně jsem si do pusy nasypal půl pytlíčku Smecty, abych zažehnal neklid v břiše.

Jedeme za slony do Kaudully

Ve 13:34 přesně naskakujeme na korbu obřího pickupu s nástavbou na sezení pro 6 menších lidí a vyrážíme do parku Kaudulla, v Mineryii prý nyní moc slonů není. Nikdo další s námi nejede, takže máme alespoň prostor pro batohy, navíc si můžeme i vybrat místa. Ze sedaček ale není vidět nic dopředu, takže jsme cestou zažili nehezké množství nečekaných hupsů a zatáček. Cesta k parku je hodně rozbitá, nebo lépe řečeno se její zpevněná část ještě staví. Nákup lístků do parku stál pro „foreigners“ zase nekřesťanské peníze, k tomu hlavně musíme připočítat i vjezd auta a nejspíš v tom jsou i naši řidiči. Pro představu rozdílů cen: místní má vstup za 40 LKR, cizinec 10 dollarů, v přepočtu cca 1750 LKR! No co naděláme, slony vidět chceme a můžeme jen doufat, že se ukáží.

Je hezky, takže střecha jde dolů a můžeme do parku. U vjezdu je neskutečná tlačenice dvou typů aut: Bolero Maxitruck (to naše) a opravdové Jeepy Wrangler, cokoliv jiného je výjimkou, a náhon na všechny 4 kola je nezbytností. První dojem zase rozpačitý, to jako budeme v takovém zástupu aut celou dobu? Zas to vypadá, že se jen třískají peníze z turistů, a možná že i jo. Náš řidič ale na první křižovatce v parku vyjíždí z fronty a povídá, že to vezmeme tudy, bude tu míň aut, ale víc bahna a moc lidí tudy proto nejezdí. My nadšeně stojíme zaklesnutí v konstrukci na korbě a sledujeme co nás čeká, s mírným podezřením co to ten náš řidič zase vymyslel, aby z nás dostal prachy. Stejnou cestou jede jen jediný džíp s druhým bílým párem na korbě. Zprvu nám nějak nedošlo, že bychom mohli dávat pozor na větve stromů. Ty se totiž klaní přes cestu a auta bičují, osoby na korbě taktéž…
Džíp před námi jsme dojeli u dvou louží, ve kterých se cachtaly dvě ještěrky a to jsou naše první safari objevy. Opodál na cestě se mihly opice, zřejmě makakové, a po několika minutách dojíždíme ke stromům, které se jimi hemží. Jenže podobné opičáky jsme viděli i ve městě, takže taky nejsme úplně unešení, i když skáčou všude kolem. Třetí objev byl nějaký místní druh orla, který ale brzy uletěl pryč. Čtvrtou zastávkou je „pikok, pikok“ v křoví, z nějakého důvodu je pávy náš řidič fascinován víc než čímkoliv jiným… Pávů jsme potkali ještě několik, a pokaždé jsme u něj zastavovali s otázkou jestli jsme ho vážně viděli. Po rozbitých necestách se auto hodně houpe a my se na korbě držíme ze všech sil. Naše úsilí se vyplácí a před sebou vidíme slona na cestě, než jsme k němu ale dojeli, byl v křoví.
Po pár dalších metrech se ale rozprostírá nádherná scenérie jako z filmu! U vodní nádrže se pasou buvoli a vedle nich početné sloní stádo, ve vodě jsou při tom hejna ptáků. Buvoli se džípu vůbec nebojí a jeden ležící v louži na cestě se nám mihne kolem… Neskutečný pocit vidět najednou z blízka tolik zvířat žít si pokojně svůj život v přírodní rezervaci. Ke slonímu stádu jsme se přiblížili na několik desítek metrů a jsme zde pouze 3 džípy, které se nastavily tak, aby mohly kdykoliv ujet a vyply motory. To umocnilo pocit, že tady jsme doma u slonů na návštěvě my. Obři si spokojeně trhali choboty trávu, mají na to takový „švih“, občas na sebe něco zakřičí a žijí si zde naprosto nerušeně. Pár slonů se vydalo nebezpečně blízko a rychle k nám, takže úprk a tady se ukázalo, jak dobře umí náš řidič couvat. Celé stádo se pomalu blíží opět k nám, a když jsou potížisté zase nebezpeční, ujíždíme tentokrát už popředu. Jeden z džípů zůstal kdesi v dáli uprostřed stáda, tak trochu doufáme, že nezahynou udupáním. Po několika dalších únicích se ale vydáváme trochu víc roztroušenému stádu vstříc a projíždíme jím – potřebujeme tudy pokračovat na naší cestě. Máme asi milion fotek z každého úhlu, tak snad budou nakonec hezké. Setkali jsme se se ztraceným džípem a pokračujeme naší výpravu podél vody, nyní už hodně rozbahněnou cestou, nebo přesněji jen ve vyjetých kolejích v mokřadách. Podařilo se nám najet na kámen a ani mocný náhon 4×4 v kombinaci s houpáním ze strany na stranu s tím nic nesvedl, a tak musí na pomoc druhý džíp a ocelové lano. Naštěstí se z džungle nestal náš nový domov a jedeme za dalším stádem, stejně početným jako to předchozí. Nevíme kam dřív koukat a co fotit, sloni jsou prostě úžasní a krásní. Cesta pokračuje opravdu nehezkým bahnitým terénem, ale Maxitruck ji zvládá bravurně, jen nás už trochu bolí ruce a jsme celí omlácení od železné konstrukce střechy. Teprve teď se odzadu dostáváme do míst, kde končí většina džípů kterým jsme před tím ujeli, a je nám objasněno, že dál prostě nezajíždějí a lidé vidí jen tři slony na kraji nádrže. Protijedoucí auta jsou nejen celá od bahna, ale i mokrá a před námi se smráká, takže střecha musí nahoru, my dolů a během pár minut je u nás další slejvanec. Naštěstí je už návštěva parku u konce a začíná tma, takže nám ani tolik nevadí. Teda aspoň do té doby, než na nás začne pršet za jízdy i ze stran a skrz střechu! Prší opravdu hodně a řidič nehodlá ani trochu ubrat s plynem, takže se jen modlíme k průhlednému Buddhovi stroboskopicky blikajícímu na palubní desce. Za celý den plný houpavé jízdy v šílených náklonech a rychlostech se Jája jen jednou zmínila o nevolnosti, zatímco se mnou v autě potřebuje pytlík na zvracení při průjezdu druhým kruhovým objezdem… S řidičem jsme domluvení, že nás vyhodí na „big bus junction“ tedy velké autobusové křižovatce, odkud se dá jet do Trincomalee kam máme namířeno.

Na noc v Habarana

Jelikož je ale už 7 hodin a leje jako z konve, rezervovali jsme si u křižovatky v Habarana blízké ubytování. Náhodou je to asi to nejlepší co jsme mohli udělat – pokoj krásný s luxusní koupelnou, jakou jsme tady ještě nezažili, a co víc – vaří tu! Na žádost o jídlo se nás zeptali jestli jako stačí tak za hodinku jedna položka z menu, což jsme ochotně odsouhlasili. K našemu překvapení se jednalo o placky z rýžových nudlí se spoustou curry, včetně kuřecího a Sambal coconut, směs chilli a kokosu, k tomu donesli ještě další zeleninovo-kuřecí nudle, vodu a na zajezení banánky. Lepší jídlo jsme snad nikdy neměli, takže to byl naprostý vrchol dnešního vzrušujícího dne! Dokonce i Jája si na pálivém sambalu pochutnala a to je co říct…