Srí Lanka – den 6: Dambulla a Sigiryia

Máme za sebou den 6. a na některé věci, jako třeba jízda tuktukem, si asi nikdy nezvykneme…

Jedeme do Dambully

Od včerejšího dne střídavě prší a nebo alespoň poprchává, vždy svitne naděje a pak zase nic… Po snídani se pakujeme do batohů, konečně platíme ubytování a necháváme si zavolat tuktuk, abychom jej nemuseli lovit v dešti. Zřejmě zde funguje něco jako Uber a řidič má na mobilu i taxametr! První a asi poslední svého druhu… Po chvíli hledání nás vysazuje u autobusu s cedulkou Kandy – Dambulla a my nasedáme. Trochu nás překvapila cena přes 800 rupií, když delší cesta před tím stála 550… Být venku 35 stupňů, tak jsme za hučící průduch klimatizace nad hlavami asi šťastní, ale raději na cestu vytahujeme deku KLM zabavenou v letadle. Slupek od snězených banánů se zbavujeme místním způsobem – nově nalezenou dírou v podlaze rovnou na silnici. Po dvou hodinách máme oba příznaky mořské nemoci, ale naštěstí už jsme v Dambulle.

Cave temple a Golden temple

Rychle se schováváme před deštěm a už se nám nabízí tuktukář. Po chvíli smlouvání se vezeme pod jeskynní buddhistický chrám. Pláštěnková ponča z Decathlohu konečně nacházejí své využití a netaháme je s sebou zbytečně. Kupujeme lístky za 1500 rupií na osobu a začínáme výstup proti proudu nově vzniklého potoka uprostřed schodů. Je asi jasné, že nějaká voda v botách nás nemusí vůbec trápit, ale jsem opravdu rád, že jsem si na cestu nevzal tenisky a nacpal je do batohu – poznámka ženy – vřele doporučuji boty Keen – tyto sandály se hodí do každého počasí, protože jsou obojživelné a troufám si říct, že vydrží opravdu všechno. Batohy máme při tom na zádech a pod pláštěnkami (tuktukáři všechny své věci opravdu nesvěříme). U chrámu již tradičně shazujeme boty a Jája je donucena zakrýt si kolena šátkem, i když žila v domnění, že jí pončo stačí. Chrám se nachází v jakémsi skalním převisu, takže stačilo postavit jednu zeď a naskládat sem spousty soch Buddhy. Dostali jsme sprďáka za selfie s jednou ze soch – k Buddhovi se totiž nesmí otáčet zády. Po procházce chrámem jsme se vydali zase pro boty, ale Jája málem utrpěla infarkt, když na svém místě nebyly. Nějaký dobrodinec nám je schoval do stánku, který se o boty za 25 rupií postará, ale my je původně nechali jen volně stát vedle (jako správní šetřivci). Hurá dolů, nyní už po směru vysychajícího potoka a do chrámu za obřím zlatým Buddhou. Ten je zdarma, opravdu velký a všude kolem pobíhají opice, celkem hezká podívaná. Navíc zde kuchtily dámy nějaké dobroty, tak jsme měli místo oběda pravděpodobně string hopper a nějaký donut, který zákeřně obsahoval i kousky chilli, Jája byla opět velmi dojatá, chvilku skoro ani nedýchala – říkal jsem si, že je v tuktuku nějaké podezřelé ticho..

Šílená cesta do Sigiryie

Dambulla byla jen zastávkou na trase do Sigiryie, a pan tuktukář se nás stále snažil ukecat k tomu, že nás sveze. Hrdě jsme odolávali, ale když se cena dostala na 1000 rupií včetně ježdění po Dambulle, dali jsme nerozvážně svolení k jízdě. Sice jsme nemuseli čekat v dešti na autobus, ale řidič tou nízkou nabídkou asi naštval sám sebe a chtěl to mít z krku co nejdříve. Na kluzkých silnicích plných vody si to s mrňavým tuktukem s kolečky velkými jako od dětského kočárku valil i přes 60 km za hodinu a zatáčky bral suverénně protisměrem, horlivě vlastním tělem vyvažoval a my ve strachu o život raději taky. Trochu zbrzdil až u hodně velkých louží. Pozitivní je alespoň funkční stěrač, ten Kumar neměl a stačilo mu si otřít okno rukou zevnitř.

Ubytování na kraji Sigiryie jsme po průjezdu jednoho rozlitého (asi rýžového) pole našli a můžeme se alespoň zbavit našich batohů než půjdeme dál. Celé je to tu ale trochu blíž k přírodě, takže pokoj je plný komárů, pavouků a podobných hmyzáků které ani neumíme pojmenovat. Trochu jsme to tu vystříkali citronelou a nechali větrák dělat svou práci.

Pidurangala rock

Je stále ošklivě, ale jdeme se alespoň podívat na kopec Pidurangala rock, hned vedle známého The Lion rock, avšak mnohem levnější (500 rupií ve srovnání s 4500…). Cestou pozdní oběd opět s curry, tentokrát přibyla v nabídce nějaká směs ze speciálního fazolového lusku, druhá výborná ze zelených banánů a třetí z ovoce podobného vzhledem kříženci olivy a hroznového vína, bohužel s příchutí staré ryby. Zjistili jsme, že cíl cesty, ačkoliv vypadá na mapě blízko, je vzdálen asi 4 km a tak jsme chtěli využít další tuktuk. Chlapci nabídli cenu za neskutečných 700 rupií, a tak jsme raději šli. Jeden z nich nás ještě chvíli sledoval, že teda jako za míň, ale protijedoucí děda to zvládnul ještě levněji, i když se taky cukal, ale i tak za 220. Cestou nám ukázal pár výhledů a upozornil na krokodýly v přilehlém vodním toku/příkopě, načež jsme spatřili muže se zde v klidu mýt. Jasně, krokodýli… Pod kopcem jsme koupili vstupenky a byli jsme upozorněni, že výstup je nebezpečný a nebudou se tu o nás starat a nést odpovědnost. Zpočátku jdeme zase proti proudu nově vzniklého potoka na schodech, pak jsme se dostali do míst, kde cesta jaksi končila a nevedla dál, asi špatná odbočka. Chvíle pátrání a už jsme zase na cestě vzhůru. Mimochodem, celý kopec je jako chrám, takže se má po obřích ostrých kamenných schodech, stupíncích a kořenech chodit na boso! Trochu jsme asi Buddhu naštvali, ale boty jsme si nechali, o nohy zatím přijít nemůžeme, i když protijdoucí místní jsou opravdu bosí. Pod vrcholem leží Buddhova socha a cesta úplně na vrchol pokračuje už hodně „neformálně“. V podstatě někdo jen nakreslil šipky barvou, ale nestaral se o to, jestli se tudy dá jít. Po chvíli zdolávání velkých kamenů jsme se rozhodli to vzdát, za deště nám to za ten risk úrazu opravdu nestálo. V Čechách by cesta byla označena spíš jako ferrata a přístupná s jištěním…
Na cestě zpět se nás ujal nějaký pejsek, nevypadal zle, ale respekt z pokousání jsem měl. Jája už začala vymýšlet jak ho dostat domů 🙂 – poznámka ženy: To jako vůbec ale není pravda!! Pod kopcem někam raději utekl a předal nás dvěma rozhodně méně příjemným členům smečky. Zůstali jsme zde už poslední a psi nás všude nepříjemně sledují, naštěstí věrnost svému území převládla a nesledovali nás dále po cestě. Už se stmívá a my z vřískající džungle jen tak tak přicházíme k vesničce plné života než je tma úplně. Měl jsem z cesty o samotě za šera trochu strach, nejprve cedule pozor na slony a vzápětí druhá vážně s krokodýly! Zvláštní, kolik různých zvířat musí mezi těmi stromy žít, ale přes den nejsou vůbec vidět ani moc slyšet…

Na večer ještě rychlý nákup vody a v restauraci zkoušíme rotti, něco jako palačinku s kokosem a medem a druhou s čokoládou. Chutnají jako naše palačinky, mají ale tužší těsto a jsou obří!

Déšť už se trochu umoudřil, tak snad zítra bude lépe, možná vyrazíme na safari!